Televizní ztvárnění rozsáhlého románu Aloise Jiráska z období našeho národního obrození je dílem autora Otto Zelenky, režiséra Františka Filipa a dlouhé řady dalších významných umělců. Historie pokořeného a ujařmeného národa, který hledá a nalézá svou ztracenou tvář, získala po vstupu armád Varšavské smlouvy v nových politických souvislostech nový smysl. Divák v ní právem nacházel podobenství s tím, co právě prožíval. A tak se staly pro schvalovatele jakékoliv zmínky o národním sebevědomí a duchovní síle víry nepřípustné. Při premiéře v roce 1971 nesměl být poslední díl F. L. Věka uveden. Teprve po roce 1989 bylo poprvé možné uvést seriál v jeho původní podobě - na DVD přichází kompletní edice seriálu.
Obsahuje
11/13
1791. Věkovo postavení v Dobrušce se upevnilo, zvláště když organizuje výpravu na korunovaci. Po létech se k němu vrací lakotný konšel Pinkava, který by ovšem na korunovaci rád něco vydělal. Na večerních sedánkách se sbližuje s Márinkou a těší ho, že jeho věrná klientka tak nadšeně hájí českou věc. Babičce Snížkové se do Prahy nechce, ale když vidí Márinčino zklamání, napíše bratranci do Prahy a obě se připojují k Věkově výpravě. Při prvním nocování se už už s Márinkou sblíží, ale stále je tu stín Pauly a intrikánek Betty i Lotty. Věk se v Praze setkává se svými přáteli - vlastenci, Krameriem a Hněvkovským, ale nakonec prožije slavnostní korunovaci v blízkosti Márinky.
12/13
Věk sleduje korunovační průvod s Márinkou. Večer navštíví s rodinou Snížkovou divadlo U Hybernů, kde hraje Thám ve své hře Oldřich a Božena. Všichni se chystají na ples, který by měl navštívit i nový císař. Přes intriku Betty se nakonec Věk přece jen sblíží s Márinkou a po návratu do Dobrušky ji jako svou nevěstu jde představit umírajícímu Žalmanovi. Ten vrací vypůjčené knihy, ale odkazuje Františkovi i vzácnou Kralickou bibli. Věkovou svatbou, při níž na varhany hraje kmotříček Havránek, díl vrcholí.
13/13
Věka navštěvuje páter Vrba při své pouti českým krajem. Věk hodnotí císařovy sociální reformy, Vrba odmítá jeho kult, podle něj císař přispívá k poněmčování národa. Kdysi nadšený Thám neskrývá svůj pesimismus v národních věcech, a je nešťastný i osobně, odhaluje Paulinu nevěru. Věk se setkává se spolužákem Šmídem, nyní cenzorem. Thám je pro opilství propuštěn z divadla, musí hledat obživu až v Plzni. Pouze u Krameria nalézá Věk větší naději. Vznikne tu myšlenka, že by měl hrát české ochotnické divadlo v Dobrušce a okolí. Věk získává souhlas zámeckého direktora, zaníceného muzikanta. Jeho podřízení však záhy přijdou Věkovi zabavit knihy francouzských encyklopedistů. Věk jde protestovat a jeho rozhovor s opočenským direktorem se vyhrotí jako střetnutí dvou společenských sil: pokrokového vlastence a feudálního byrokrata. Přes nabádání matky k opatrnosti Věk dochází k závěru, že jeho povinností je probouzet v lidech lásku k české řeči. Epizoda s malým Michalem Patočkou, který se vydal pro nové knihy a v chumelenici málem zmrzl u Věkova prahu ho přesvědčí, že české povědomí nezahynulo a že ani on sám nemá právo na opatrnost.