Po hrůzách První světové války zavládl neklidný mír. Británie určovala jeho pravidla, ale na jak dlouho ještě? V rozporu s versailleskou dohodou bylo Německo poloviny třicátých let svědkem obnovy svých válečných flotil, neboť Hitlerovým plánem byla námořní blokáda Anglie. Už v prvých hodinách vyhlášené války si jedna německá ponorka připsala první oběť svých hrůzných hlubinných útoků na obchodní a válečné lodě. Do konce dubna 1940 Němci potopili jeden milion registrované tonáže spojeneckého loďstva. Vstup Mussoliniho Itálie do války posunul rovnováhu sil směrem do Středomoří. Průběh námořních bojů se však změnil v roce 1941, když torpédové bombardéry z HMS Illustrious zničily italskou flotilu kotvící v Tarantu a v první spojenecké vítězné bitvě od pádu Francie ochromily tři z jejích válečných lodí. Japonsko se brzy poučilo, a to na účet USA. Překvapivý útok na Pearl Harbour 7. prosince 1941 svými ztrátami 19 válečných lodí, 190 letounů a 22.500 životů tento úspěch spojenců v Tarantu zcela zastínil. Námořní síla se ukázala být v Pacifiku rozhodující. Bitva v Korálovém moři byla klíčem pro uzavření cesty Japonsku do Austrálie – byla to první námořní bitva, kdy nepřátelské strany útočící proti sobě na vzdálenost 120 mil svými leteckými jednotkami se nikdy k sobě nepřiblížily na dohled. Po americkém úderu na Midway už nebylo pochyb o tom, že se karta obrátila. Bitva u Leyte Gulf byla poslední a největší námořní bitvou 2. sv. války, která za sebou zanechala říšskou flotilu téměř zničenou. Éra bitev námořních plavidel se stala minulostí a nepochybným pánem námořních bitev se staly letadlové lodě. .