Román Sergeje Lukjaněnka Noční hlídka (1998) inspiroval v roce 2004 Timura Bekmambetova k natočení stejnojmenného akčního hororu (2004, FP 7/2005), jenž naplnil ambice jednoho z prvních blockbusterů hollywoodského typu, natočených v oblasti bývalého Sovětského svazu. Lehce upravená verze filmu (oslovující přímo anglofonní kulturní okruh) se prosadila i na zahraničním trhu - také proto, že svou inspiraci čerpala mj. z nejpopulárnějších sérií obdobných žánrů (Pán prstenů, Matrix). Tento trend Bekmambetov ještě posílil o rok později ve stejnojmenné adaptaci druhé části románové trilogie Denní hlídka, již Lukjaněnko napsal spolu s Vladimirem Vasiljevem. Autor se opět angažoval v práci na scénáři, základní filmový koncept lze ovšem přičíst především Bekmambetovovi, jenž s románem nakládá tentokrát ještě volněji než v Noční hlídce (děj Denní hlídky navzdory názvu motivicky čerpá opět z první knihy - projekt ostatně na počátku nesl název Noční hlídka: Křída osudu). Oproti literární předloze, jejímiž hrdiny jsou pracovníci Denní hlídky, s nimiž Světlí hrdinové první části bojovali, je protagonistou druhého filmu opět Anton Goroděckij, operativec moskevské Noční hlídky, který i tentokrát ovlivňuje rovnováhu sil mezi dobrem a zlem, Světlými a Temnými. V odvěké bitvě o dominanci mezi Jinými, nadanými nadpřirozenými schopnostmi a žijícími tajně mezi lidmi, totiž došlo ke zlomu před dvanácti lety, kdy Anton málem zabil svého nenarozeného syna Jegora. Ten se sice nyní přiklonil k Temnotě, ale jeho mimořádné schopnosti (jež se mají vyjevit při jeho narozeninách) kompenzuje existence ve stejné době objevené Světlé kouzelnice Světlany Nazarovové. Anton, který Světlanu miluje a který zároveň touží získat synovu náklonnost, chce zabránit ničivému střetu svých nejbližších prostřednictvím magické Křídy osudu, jež prý může přepsat osud kohokoli na světě. Protože zázračný artefakt byl po staletí uložen v hrobce dobyvatele Tamerlána, boj Hlídek o její získání se neodehrává jen v ulicích současné Moskvy, ale i v exotických historických reáliích. Film se tak ještě víc sbližuje se současnou hollywoodskou fantasy. V chaotickém, komplikovaném ději, s jehož zpřehledněním nepomůže ani znalost knihy, se zároveň prosazuje motiv pátrání po skutečném pachateli vražd, z nichž je intrikami pána Tmy Zavulona obviněn nevinný Anton. - Bekmambetov klade důraz na hyperdynamicky pojaté akční scény plné triků, jež téměř vytěsňují originální „nehollywoodské“ prvky, na nichž ještě stavěla Noční hlídka. Jen málo prostoru tak dostávají zajímaví ruští herci či reálie zdevastované postsovětské Moskvy. Lyričtější a hlubší momenty z knihy nahradila místy i groteskní nadsázka. Denní hlídka tak vrací Lukjaněnkův neschematický pohled na svět do banálního žánrového vzorce a film nepříjemně zatěžuje i vlezlý product placement. - Bekmambetov natáčí třetí část série, Šerou hlídku, v rusko-americké koprodukci v angličtině. – U nás uváděné kopie od amerického distributora s copyrightem 2007 mají úvodní bitevní sekvenci s anglickým komentářem, pak následuje ruština.