Příběh animované Anastasie je založen na téže spekulaci jako Anastasia Anatole Litvaka z roku 1956 (Oscar pro Ingrid Bergmanovou) a vychází z předpokladu, že nejmladší z dcer cara Mikuláše II. unikla hromadné popravě rodiny, aby se po letech objevila v Paříži a uplatnila svůj nárok na trůn. V rámci hodnověrnosti obdařili tvůrci obou snímků své hrdinky ztrátou paměti, společníky, znalými carské minulosti, kteří je mohli seznámit se všemi potřebnými skutečnostmi (v animované Anastasii je to bývalý sluha Dmitrij a starý šlechtic Vladimír) a odeslali je k císařovně Marii, Anastasiině babičce, která měla svým uznáním legalizovat Anastasiinu totožnost.

Animovaná Anastasia je tedy co do základních dějových peripetií de facto remakem Anastasie hrané, pochopitelně s těmi rozdíly, které si vynutil žánr animovaného pohádkového muzikálu.

Navíc je tu celý motiv Rasputina a jeho kletby, který by v hraném dramatu působil docela legračně, ovšem animovanému snímku sedne jako ulitý. Především proto, že pohádka nutně potřebuje zloducha, s nímž je nutno bojovat, a který bude ve finále slavně poražen. A Rasputin, opředený snad ještě více mýty a pověstmi než samotná Anastasia, je pro tuto roli jako dělaný a navíc dramaticky daleko vhodnější než skutečný autor Anastasiiných osudů. Anebo si dokážete představit Lenina s ďábelsky rozevlátými vlasy a ochočeným bílým netopýrem na rameni, jak s kouzelným amuletem pronásleduje ubohého sirotka a sem tam mu přitom upadne hlava nebo hnát? No tak. Zlo, nadané nadpřirozenými schopnostmi, vytváří také prostor pro řadu dramatických situací, na něm proto stojí tři největší akční scény filmu (sekvence vlakové katastrofy, mořské bouře a závěrečného souboje), bez nichž by Anastasia byla jen romantickou vyprávěnkou o jedné cestě a jedné velké lásce.