Max a Mr. Wagner nemají nic společného. První je starší gentleman přéd důchodem, druhý nezkušený teenager. První je elitní odborník, druhý předčasně nezaměstnaný. První hledá někoho kdo bude pokračovat v jeho řemesle, druhý je na to ideální adept. Ale jeden potřebuje k vraždě důvod, druhému stačí pistole. Je to tím, že první byl vychován na principech hodnot, druhý pouze televizí....
Snímek Povolání vrah je třetím celovečerním filmem uznávaného mladého francouzského tvůrce Mathieua Kassovitze. Ten v něm navázal na svůj krátký film Zabijáci z roku 1992. - Sedmdesátiletý nájemný vrah (Michel Serrault), žijící navenek jako osamělý a spořádaný pan Wagner, hledá někoho, kdo by pokračoval v jeho řemesle. Volba padne na mladého zlodějíčka Maxe (Mathieu Kassovitz). Ale po prvních praktických lekcích se ukáže, že pětadvacetiletý mladík není dostatečně silnou osobností: při provádění vražd má zábrany, a nepřijímá ani „posunutý" morální a hodnotový žebříček zásadového starého muže. Wagner se tedy rozhodne zaučit ještě mnohem mladšího, třináctiletého chlapce Mehdiho (Mehdi Denoufa), odchovaného televizí a střílecími videohrami. Mehdi se ukáže jako dokonalý profesionál: zřejmě však pochopí, že kvůli absolutní citové prázdnotě nemá jeho život smysl...Kassovitz postavil své vyprávění na známých charakterech: stařec Wagner je klasickým zabijákem „ze staré školy", které nikdy neporuší svá přesné stanovená pravidla a jehož povolání se dědilo (!) z generace na generaci. Chlapec Mehdi je zase citově bezprizorným dítětem moderního věku, kterému nepřipadá nic zvláštního na zohavené a rozkládající se sousedově mrtvole. Brutální krvavá jatka, jichž se Max dopouští kvůli nedostatku zabijáckých zkušeností a stařec Wagner kvůli mizejícím dovednostem, jsou v tvůrcově optice vlastně lepší možností: mnohem hrůznější je chladnokrevná „práce“ provedená děsivě jistou rukou dítěte, při níž nevyteče prakticky ani kapka krve...Podstatnou roli v Kassovitzově příběhu hraje značně didaktická obžaloba televizního média: dění na neustále zapnutých obrazovkách místy tvoří metaforický komentář k příběhu (přírodopisný snímek krokodýlího lovu ve scéně vraždy pana Vidala), místy přerůstá do fantaskních epizodických scének, karikujících agresivitu v popkulturních žánrech (reklama, sitcom) a připomínajících mnohem odvážnější snímek Takoví normální zabijáci Olivera Stonea. Jednoznačnou předností jeho snímkuje skvělá Serraultova postava zabijáka s přestárlým „neposlušným" organismem.